Péče o děti se specifickými vývojovými poruchami je nezbytná po celou dobu jejich školní docházky. Je možné zajišťovat speciální péči formou individuálního přístupu v rámci běžné třídy základní školy, reedukací prováděnou speciálním pedagogem, reedukací vyškoleným učitelem v kroužku nebo v doplňkové hodině nebo ambulantní péčí v pedagogicko -psychologické poradně. Dále je možné zařadit žáka do specializované třídy pro děti s poruchami učení, nebo pokud je porucha velmi závažná, umístit žáka do dětské psychiatrické léčebny.
Po stanovení diagnózy specifické vývojové poruchy učení je třeba zvážit, který typ péče bude pro dítě nejvhodnější. Nejlehčí formy poruch učení je možné napravovat přímo v základní škole při normálním vyučování. Učitel musí být seznámen s problematikou specifických poruch učení, aby se dovedl přizpůsobit potřebám dítěte a znal základní nápravné metody. Pokud se jedná o závažnější formy poruchy učení, je nejvhodnější zařazení do specializované třídy.
Když žák zůstane ve své třídě, je mu vypracován individuální vzdělávací plán, kde jsou upřesněny jednotlivé kroky nápravy. Je důležité, aby s individuálním plánem byli seznámeni rodiče i ostatní vyučující a aby respektovali daná doporučení, formy a metody výuky. Mezi specifické poruchy učení řadíme dyslexii, dysortografii, dysgrafii, dyskalkulii, dyspraxii, dyspinxii, dysmúzii.
Dyslexie je specifická vývojová porucha čtení, dysgrafie postihuje písemný projev, dysortografik má problémy s pravopisem. Dyskalkulie je porucha matematických schopností, dysmúzie postihuje vnímání a reprodukce hudby. Dyspinxii označujeme jako vývojovou poruchu kreslení a dyspraxii jako poruchu obratnosti.
Tyto poruchy jsou často doprovázeny celou řadou obtíží a to poruchami soustředění, pravolevé a prostorové orientace, sluchového vnímání, zrakového vnímání, poruchami řeči, jemné a hrubé motoriky, poruchami chování a podobně.
Specifické vývojové poruchy učení je třeba oddělit od specifických poruch učení – alexie – ztráta naučené schopnosti číst a agrafie – naučené schopnosti psát. Většinou jde o ztrátu dříve nabyté dovednosti.
Dále je nutné oddělit je od nespecifických poruch učení, které jsou zaviněny například zanedbáváním školní docházky, psychickou deprivací, dětskou neurózou, nedostatkem zraku, sluchu. Jedná se o pseudoporuchy.
O příčinách specifických vývojových poruch učení existuje celá řada teorií. Poruchy učení mohou vznikat na podkladě lehkých mozkových dysfunkcí – LMD. Syndrom lehké mozkové dysfunkce se vztahuje na děti s určitými poruchami učení či chování od mírných po těžké a jsou spojeny s odchylkami centrálního nervového systému. Tyto odchylky se mohou projevit různými kombinacemi oslabení ve vnímání, řeči, paměti, pozornosti nebo motoriky. Podobné příznaky mohou, ale nemusí komplikovat problematiku dětí s mozkovou obrnou, hluchotou, slepotou nebo s mentální retardací. Odchylky mohou vznikat z genetických variací, biochemických nepravidelností, perinatálních poškození mozku či jiných onemocnění nebo poškození prodělaných v průběhu let.
Všechny příznaky poruch učení způsobují selhávání žáka ve školní práci. Opakované neúspěchy pak vyvolávají v dítěti stavy úzkosti, frustrace, pocity strachu.
Poruchy učení ovlivňují celou osobnost dítěte a často i situaci v rodině. Při jejich včasném zjištění a kvalitní reedukační péči může dojít ke zmírnění či úplnému odstranění vzdělávacích obtíží.
