1. Sociální partner je nešťastný a zavádějící termín. Dnes již i zastaralý. Každý čeká nějakého „sponzora školy“. Zejména, pokud jde o školu pro hendikepované. Není to tak. Je to fyzická nebo právnická osoba (podnik, firma či instituce), která se v praxi zabývá činností, na kterou se učni připravují. Truhlářská firma je vhodný sociální partner (podnik) pro učně oboru truhlářská a čalounická výroba. Domov pro osoby se zdravotním postižením je ideální partner  pro učiliště s obory kategorie E (nižší střední vzdělání): pečovatelské a provozní služby. Protože sociální partner školy může být i někdo jiný, než jen místo pro praktické vyučování učňů mimo školu, používáme dnes v souvislosti s odborným výcvikem učňů termín ze školského zákona, kde § 65, odst. 2  hovoří o pracovištích fyzických nebo právnických osob (které mají oprávnění k činnosti související s daným oborem vzdělání a uzavřely se školou smlouvu o obsahu a rozsahu praktického vyučování a podmínkách pro jeho konání).

2. Praktické vyučování na pracovišti fyzických nebo právnických osob je alternativou k praktickému vyučování ve škole. Dříve se označovalo za praktické vyučování o na pracovišti sociálního partnera. Ze strany fyzické nebo právnické osoby je praktické vyučování zajištěno instruktorem praktického vyučování. To je zaměstnanec podniku, ve kterém probíhá praktické vyučování žáků  (tedy zmíněné fyzické nebo právnické osoby) podle smlouvy o obsahu, rozsahu a podmínkách praktického vyučování. Zmiňovaná smlouva pak konkretizuje úkoly instruktora při řízení učební činnosti žáků, rozsah jeho zapojení do vzdělávacího procesu a náklady s tím související. Tyto náklady obvykle podnik (fyzická nebo právnická osoba) účtuje škole v rámci tzv. náhrady nákladů, které prokazatelně a nutně vznikají výhradně za účelem uskutečňování praktického vyučování na jeho pracovišti.

3. Vzor smlouvy o obsahu, rozsahu a podmínkách praktického vyučování vydalo ministerstvo školství. Ustanovení o účtování nákladů v tom vzoru chybí. Pozor však: pokud podnik (fyzická nebo právnická osoba) uvedené náklady účtuje, musí to v té smlouvě být uvedeno. To nevyplývá ze zákona, ale z metodiky čerpání přímých ostatních neinvestičních výdajů (ONIV). Tuto metodiku nedistribuuje ministerstvo, ale krajské úřady. Je v ní výslovně uvedeno, že úhrada nákladů musí být ve smlouvě o obsahu, rozsahu a podmínkách praktického vyučování sjednána.

4. Instruktor praktického vyučování  není pedagogický pracovník podle zákona o pedagogických pracovnících, někdy se mu také říká instruktor odborného výcviku nebo postaru mistr odborného výcviku. Také není zaměstnancem školy. Platí ho podnik (fyzická nebo právnická osoba, u které se praktické vyučování vykonává), který však jeho mzdu započte do nákladů, které účtuje škole (náhrada nákladů, které jiné fyzické nebo právnické osobě prokazatelně a nutně vznikají výhradně za účelem uskutečňování praktického vyučování na jejím pracovišti na základě smlouvy podle § 65 odst. 2 školského zákona, pokud byla náhrada nákladů v této smlouvě sjednána). Je pak paradoxem, že ani v případě praktického výcviku postižených žáků se speciálními vzdělávacími potřebami nemusí mít žádné znalosti speciální pedagogiky. Obvykle je absolventem rekvalifikačního kurzu v rozsahu 40 hodin. Tento kurs však nepořádají zařízení pro DVPP, protože jde o nepedagogický kurs.

5. Učitel odborného výcviku na pracovišti podniku (fyzické nebo právnické osoby) je způsob, jak zajistit kvalifikovanou výuku praktického vyučování. Tedy např. speciálního pedagoga při odborném výcviku postižených žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Tento učitel je zaměstnanec školy, musí splňovat způsobilost podle zákona o pedagogických pracovnících (to je: odborné vzdělání v oboru praktického vzdělávání, který vyučuje nebo oboru příbuzném plus studium pedagogiky např. v rámci DPS) a být speciálním pedagogem v rámci celoživotního vzdělávání na vysoké škole.

Odměna učňů za produktivní práci je povinností podniku (fyzické nebo právnické osoby). Je nejméně ve výši 30% minimální mzdy a podnik ji vyplácí za takovou práci učně, která podniku přináší příjem (§ 122 školského zákona). Pokud učeň vykonává v rámci odborného výcviku práci, která příjem podniku nepřináší, nedostává odměnu.

Pokud učeň vykonává odborný výcvik ve škole, vyplácí mu odměnu za produktivní práci (přinášející příjem) škola, která použije prostředky získané z příjmu z oné produktivní práce. Výše odměny je stejná. Výuka je realizována učitelem praktického vyučování. Jeho kvalifikace musí splňovat požadavky zákona o pedagogických pracovnících, a to
a) musí být odborně vzdělán v oboru praktického vyučování, který učí, případně v oboru příbuzném. Tedy vyučen, příp. absolvovat střední odborné či vyšší příp. vysokoškolské vzdělání v oboru.
b) musí být absolventem studia pedagogiky (alespoň doplňkové pedagogické studium DPS nebo vyšší
c) musí být speciálním pedagogem v rámci celoživotního vzdělávání na vysoké škole

Do konce loňského roku (2013) se příjem za produktivní práci učňů v rámci odborného vyučování na pracovišti fyzické nebo právnické osoby danil jako klasický příjem ze zaměstnání. Tento stav byl změněn daňovou novelou (zákonné opatření Senátu č. 344/2013 Sb.). Od 1. 1.  2014 je příjem učňů, který získali z praktického vyučování a praktické přípravy, osvobozen od daně z příjmů fyzických osob. Současně  nepodléhá veřejným pojistným.

Fyzická nebo právnická osoba pověří odborným dohledem nad učni při praktickém vyučování a praktické přípravě svého zaměstnance, označovaného jako instruktor praktického vyučování. Tento odborník, pověřený firmou, spolupracuje s příslušnými pedagogickými pracovníky školy, zejména s učitelem odborného výcviku. Instruktor předkládá učiteli odborného výcviku návrh na hodnocení žáků, který učiteli slouží jako podklad pro klasifikaci, sleduje a eviduje docházku a chování žáků na pracovišti, hodnotí množství a kvalitu jimi vykonané práce. Učitel odborného výcviku může být na pracovišti denně nebo koná pouze dohled a není s instruktorem a se žáky v denním kontaktu.

Zařazení některých postižených dětí do speciálních škol v sobě nese mnohá negativa. V těchto školách nemají dostatek příležitostí k osvojení běžných způsobů komunikace, navazování kontaktů, a to jim pak může ztížit začleňování se do běžného každodenního života po absolvování školy. Vyučování ve speciálních školách má důležitá pozitiva – soustavná práce speciálních pedagogů, nižší počet žáků ve třídě a podobně.

Aby byla integrace zdařilá, je nutné, aby kromě rodiny žáka byla připravena i škola, pedagogové, asistenti pedagogů i spolužáci.

Školní integraci můžeme uplatnit v předškolním vzdělávání a ve vzdělávání na základních školách. Rozlišujeme integraci úplnou, což značí zařazení postiženého žáka do běžné třídy. Zde je vzděláván společně se zdravými vrstevníky podle individuálního vzdělávacího plánu. Tato výuka vyžaduje speciálně pedagogický přístup a spolupráci s asistentem pedagoga. Dále se jedná o integraci skupinovou nebo také částečnou, kdy se žák vzdělává ve speciálních třídách řízených při běžných základních nebo mateřských školách.

Velmi důležitá je odborná úroveň jednotlivých pedagogů a jejich asistentů.

Specifika v přístupu učitele k dítěti s mentálním postižením 

Učitelé a pedagogičtí asistenti, kteří vzdělávají žáky s mentálním postižením, musí brát ohledy na odlišnosti mezi žáky a využít svých pedagogických zkušeností a dovedností. Patří sem i mimo jiné vysoká dávka trpělivosti, schopnost vcítit se do způsobu uvažování těchto dětí a vysoká míra empatie, čili schopnost představit si a procítit, co se v druhém děje.

Důležitou roli hrají i emocionální, volní a intuitivní složky učitelovi osobnosti, jeho postoje a vztahy, životní zkušenosti, kreativita a schopnost improvizace. Učitel musí být zdatný metodicky, protože zvládání výuky čtení, psaní a počítání je u žáků s mentální retardací mimořádně obtížné. Je důležité uvědomit si, že vyučovat žáky postižené mentální retardací je velmi náročná a namáhavá práce. Učitel i asistent pedagoga u těchto žáků mívají obvykle velkou autoritu.

K vyučování žáka přímo v běžné třídě se pedagogům a asistentům doporučuje nešetřit povzbuzením a pochvalou nejen za dobré výsledky, ale především za snahu, dítě musí poznat, že mu učitel rozumí a že se na něj může spoléhat. Těmto žákům spíše vyhovuje učení nárazové než soustavné zatěžování, má se střídat s pauzami při výuce. Úkoly se mají rychleji střídat a je dobré využívat různých příležitostí k procvičování a opakování látky. Pedagog nesmí připustit, aby vznikl pocit méněcennosti při stálých neúspěších v porovnání s ostatními dětmi. Výkony je nutné hodnotit spravedlivě, to znamená s ohledem na žákovi možnosti, nikoliv s ohledem na běžnou normu stanovenou pro zdravé děti.

Podmínky vzdělávání žáků s mentální retardací 

Pro vzdělávání mentálně retardovaných žáků je třeba zajistit snížené počty žáků ve třídě a vhodně upravit prostředí učebny.

Nutné jsou speciální učební metody, výběr učiva odpovídající úrovni rozumových schopností žáků, speciální zařízení a kompenzační pomůcky podle potřeb žáků a podle závažnosti jejich postižení. Zajistit se musí učebnice odpovídající úrovni rozumových schopností žáků a speciálně upravit školní prostředí tak, aby se žáci mezi sebou nerušili, například samostatné lavice.

Nezbytný je individuální přístup k žákovi, přesné strukturování prostoru i času a také vybavit žáka počítačem, který se může stát významným při výuce žáků s autismem.

Vedle vyrovnávacích opatření jsou důležitá i podpůrná opatření – didaktické, kompenzační a rehabilitační pomůcky, zařazení předmětů speciálně pedagogické péče, poskytování pedagogicko – psychologických služeb, zajištění asistenta pedagoga.