Reflexe (z lat. reflexio – odraz) znamená schopnost ohlédnout se za určitou situací a vyvodit z toho zlepšení pro příště s cílem analýzy a objevu prvků pro pozitivní růst. Ve výuce se reflexe využívá ke zpětné vazbě, aby došlo ke zkvalitnění výuky. Důležitou součástí je sebereflexe, dále lze využít deník, videozáznam, vyslechnout si názor pedagogického kolegy, kterého pozvete na hospitaci, či využít zpětné vazby žáků, ať už formou dotazníků, cíleným rozhovorem či diskuzí.

Evaluace (z fr. évaluer – vyhodnotit) je systematické posouzení kvality, hodnoty a významu určitého objektu. Pedagogická evaluace se zabývá sběrem a vyhodnocováním dat, týkajících se kvality vzdělávání v rámci celého vzdělávacího systému i na školách. Důležitou součástí pedagogiky je autoevaluace a hospitace.

Reflexe vlastní práce a její následná evaluace, během které učitel sebekriticky posuzuje svoji práci s cílem odstranit nedostatky, je součástí učitelské profese. Někteří učitelé provádějí tuto činnost naprosto intuitivně, někteří ale mají propracovanější systém, cílený na snahu zdokonalit svoji práci a zlepšít své vyučovací metody, např. za využití moderních pomůcek.  To bývá úspěšnější u škol, kde na reflexi a evaluaci spolupracuje více učitelů, kde hovoří o své práci, hodnotí ji a vzájemně se ovlivňují a podporují.

Pro reflexi existuje mnoho způsobů, jak shromáždit informace a poté je vyhodnocovat. Hlavním výsledkem reflexe a evaluace by mělo být zvýšení kvality výuky, zvednout motivaci a postoj žáků k učení a zlepšit vzájemnou komunikace mezi žáky a učitelem, které povede k lepší spokojenosti jak u žáků, tak u učitele.

Pomocí sebehodnocení si osvojujeme učení ze skutečnosti. Je důležité si nejdřív nadefinovat, o co usilujeme. Na toto existuje i celá řada podrobných formulářů pro podrobné vyhodnocování.

Snaha bez vyvinutí činnosti je neproduktivní a zbytečná. Cílem evaluace je, aby se učitel stal takovým učitelem, který o své práci přemýšlí a usiluje o zlepšení. Sebereflexe by měla probíhat po celou dobu učitelské kariéry a učitel by ji měl učit i své žáky.

Lukáš Středa
Euroinstitut

Kvalifikaci léčebného pedagoga tak v ČR získává psycholog či speciální pedagog. Tedy absolventi magisterského studia psychologie či speciální pedagogiky, případně magisterského studia pedagogiky (i pedagogiky předškolního věku) či vychovatelství nebo učitelství pro ZŠ nebo učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro SŠ – vždy doplněným dalším vysokoškolským studiem k rozšíření odborné kvalifikace v oboru speciální pedagogiky. Z pohledu zákona pak absolvent bakalářského studia arteterapie (studium na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity) není kvalifikován pro arteterapii v resortu školství. Protože není speciální pedagog.

Díry v zákoně nahrávají již zmíněným možnostem chybného používání názvu léčebná pedagogika pro dílčí nebo kontroverzní obory. Řada absolventů kurzů pořádaných v minulosti Spolkem pro léčebnou pedagogiku a sociální terapii nebo kurzů léčebné pedagogiky a sociálně-umělecké terapie pořádaných Akademií sociálního umění Tábor může mít mylnou představu, že jsou léčebnými pedagogy. Takové kurzy neposkytují žádný stupeň školního vzdělání podle školského zákona. Jde o kurzy antroposofie, která může vyvolávat rozporuplné ohlasy, nicméně byla podkladem pro vytvoření např. waldorfského školství. Léčebná pedagogika je obor jiný a nesmí být obsahově spojována např. pouze s antroposofií.

Studium

Samostatný vysokoškolský obor léčebná pedagogika není v současné době možné v ČR vystudovat. Ucelené studium léčebné pedagogiky lze absolvovat pouze v zahraničí. Má to háček: vzhledem k odlišné náplni studia než má česká speciální pedagogika, není možné jejich diplomy nostrifikovat. Nepomůže ani vzájemné uznávání vysokoškolského vzdělání mezi zeměmi EU. Pedagogické profese jsou totiž v členských státech tzv. regulovaným povoláním. A MŠMT vyžaduje nostrifikaci diplomu, tedy ověření, že studijní obor v zahraničí má stejný obsah jako jeho ekvivalent u nás.

Jedinou zákonnou možností je vystudovat psychologii či speciální pedagogiku a pak si přidat léčebnou pedagogiku v zahraničí, jako vzdělání navíc. Ale ani to neopravňuje k používání titulu léčebný pedagog, protože takový pojem naše školství nezná. A opět legislativní riziko: pokud zákon takový titul nezná, může se za léčebného pedagoga označit kdokoli.

Nejbližší možnost studia léčebné pedagogiky pro nás je na Slovensku, kde katedru léčebné pedagogiky má Pedagogická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, na které se vzdělává v bakalářském, magisterském i doktorském stupni. Bakalářské studium léčebné pedagogiky nabízí také Pedagogická fakulta Katolické univerzity v Ružomberoku. V Německu je bakalářské i magisterské studium oboru Heilpädagogik možné na Katolické univerzitě aplikovaných věd v Münsteru. V Rakousku studium oboru Heilpädagogik nabízí Universität Wien, kde se léčebná pedagogika studuje dvouoborově spolu s inkluzivní pedagogikou. V Polsku je nejbližší možné studium na Dolnoslezské vysoké škole ve Vratislavi, kde jde o specializační (podyplomowe) studium oboru Pedagogika lecznicza (terapeutyczna). Ze vzdálenějších evropských univerzit lze celou léčebnou pedagogiku vystudovat na holandských univerzitách v Groningenu, Nijmegenu, Utrechtu, Leidenu a Amsterdamu, belgických univerzitách v Leuvenu a v Gentu, na Univerzitě Eötvöse Loránda v Budapešti (Fakulta Bárczi Gusztáva), ve Švýcarsku na univerzitách v Zurichu a Bernu. Ve Francii existuje studium dílčích oborů, jako biblioterapie, arteterapie či muzikoterapie na savojské univerzitě Mont Blanc v Chambery. Populární je dnes studovat v USA, kde se léčebná pedagogika obvykle označuje jako Curative Education.

U nás se výukou antroposofické léčebné pedagogiky zabývá Akademie sociálního umění Tabor. Zájemcům o studium nabízí pětiletý studijní kurz v oboru léčebná pedagogika a sociálně umělecká terapie, což je však zavádějící název. Ve skutečnosti absolvent nezíská kvalifikaci ani pro rezort školství, ani pro zdravotnictví tedy ani pedagogika ani terapie. Obor je však vhodný jako zájmové vzdělávání a pětiletý kurz neposkytuje žádný stupeň školního vzdělání podle školského zákona.

Uplatnění v zahraničí

V okolních zemích se po absolvování studia stává léčebný pedagog odborníkem pracujícím samostatně či v týmu jiných vysokoškoláků s obdobným zaměřením (medicína, speciální pedagogika, psychologie, sociální práce), ovládá potřebnou terminologii, diagnostické metody a terapeutické postupy pro přípravu a realizaci terapeuticko-výchovné pomoci jednotlivcům nebo ve skupině. Uplatňuje se v poradenství a při práci s rodinou. Má metodologické, osobnostní a odborné předpoklady pro vědecko-výzkumnou práci. Po získání potřebné praxe je připraven metodicky vést léčebné-pedagogické asistenty.

Léčebný pedagog vykonává v zahraničních zemích svou praxi téměř všude, kde je žádoucí vzdělávat osoby se speciálními vzdělávacími potřebami, ať už vznikly z jakýchkoli důvodů. Nachází uplatnění v existujícím systému institucionální pomoci a péče o lidi s poruchami zdraví (somatického, mentálního, sociálního) každého věku. Může působit ve státních, v nestátních nebo v soukromých zařízeních pro prevenci, léčbu, výchovu, nápravnou výchovu, psychosociální rehabilitaci, poradenství a v zařízeních sociální péče. Pracoviště léčebného pedagoga se zřizují:

• v síti škol a školských zařízení (mateřské školy, základní školy, dětská centra, speciálně-pedagogické poradny, diagnostická centra, ústavy s léčebně-výchovným režimem, diagnostická centra pro mládež, pedagogicko-psychologické poradny apod.),
• v rámci zdravotnických zařízení (lůžková oddělení dětských, psychiatrických, neurologických, onkologických, geriatrických a jiných oddělení, odborných léčebných ústavů a ​​specializovaných zařízení apod.),
• v sociálních zařízeních (dětské domovy, domovy sociálních služeb, zařízení pro seniory, domovy důchodců, denní sanatoria, agentury pečovatelské a ošetřovatelské služby, chráněné bydlení, chráněné dílny a jiné),
• ve vězeňských zařízeních
• při nestátních a soukromých zařízeních s podobným zaměřením.

Přístup léčebného pedagoga k žákovi, pacientovi či klientovi musí být vždy individuální. Nelze aplikovat obecné pravidlo na všechny klienty, protože ti se mohou lišit například stupněm postižení, či jinou životní situací. Každý terapeut by měl být otevřený dalšímu vzdělávání a měl by mít zájem stále rozšiřovat své obzory v léčebné pedagogice a postupovat kupředu také ve vlastním rozvoji. V sousední Slovenské republice je takové vzdělání povinné a jeho součástí jsou atestačního vzdělávání obdobného povinnému vzdělávání lékařů, klinických psychologů, klinických logopedů apod.