Speciální tělesnou výchovu si většinou spojujeme se žáky s tělesným postižením. Důležitou roli hraje i u mentálně postižených. U těchto žáků je potřebné respektovat možnosti pohybových dovedností. Významnou aktivitou, která podporuje tělesnou aktivitu, je Hnutí speciálních olympiád.
Až do 19. století panoval obecný názor o společenské neupotřebitelnosti mentálně postižených. To vedlo zpočátku k represivnímu přístupu, později k závislosti postižených na dobročinnosti jiných. Nová kvalita péče přišla se zrodem humanismu. Byly zřizovány ústavy a souběžně se společenským rozvojem vzrůstá úroveň odborné péče nejen lékařské, nýbrž i výchovné a vzdělávací.
Mezi průkopníky ve využívání tělesných výchovy k účelům terapeutickým byli lékaři, kteří svými přednáškami a osobním příkladem přispívali k uznání tělesných cvičení jako prostředku zlepšování zdravotního stavu postižených. Péče o jedince s postižením se soustřeďovala v ústavech a byla v rukou filantropicky založených zámožných osob.
Z hlediska výzkumu, vědy a publicity tělesné výchovy pro postižené byli významnými osobnostmi v této oblasti v polovině 19. století byli Doc. MUDr. Jan Spott, ortopéd, který na pražské lékařské fakultě od roku 1848 přednášel předmět tělocvik léčitelský. Dr. J. Fischer zřídil v roce 1850 v pražském ústavu pro choromyslné tělocvičnu dobře vybavenou v té době používaným nářadím a náčiním. Nezapomeňme, že v tehdejší době byli mentálně postižení i duševně nemocní považováni za společnou kategorii postižení.
O rozšíření tělesných cvičení v rámci terapie postižených se zasloužili významný propagátor tělesné výchovy Stanislav Filip Kodým a jeden z nejvýznamnějších českých lékařů naší historie: Jan Evangelista Purkyně.
První známý počin u nás nastal v roce 1844, kdy byl zřízen Riedelův Pražském ústavu pro duševně vadné a v něm i první školu pro chovance, v níž byl součástí výuky i léčebný tělocvik Nejznámějším ústavem pro duševně zaostalé bylo Ernestinum v Praze, které byulo založeno v roce 1871. Vůdčí osobností ústavu byl MUDr. Karel Slavoj Amerling, který propagoval ve vyučování názornost a tělesnou činnost. Amerlingovým nástupcem v ústavu byl MUDr. Karel Herfort, který zařadil do vyučování nápravný tělocvik.
A mimo ústavy? První pomocná třída pro žáky s mentálním postižením na našem území vznikla u sv. Jakuba na Starém městě v Praze v roce 1896. Ta měla na prvním stupni hodinu tělesné výchovy týdně, na druhém dokonce dvojnásobek.
Významnou osobností první republiky, pokud se týče tělovýchovy postižených byl český speciální pedagog, zakladatel defektologie Josef Zeman. Zakládal řadu pomocných a zvláštních škol v ČSR. Pořádal kursy pro učitele, působil i jako školní inspektor. Brzy po vzniku ČSR se stal ústředním školním inspektorem. Zdůrazňoval význam provádění tělesných cvičení v rozvoji žáků s mentálním postižením. Obsah tělocviku měly tvořit:
- prostocviky
- nápravné cviky
- rytmický tělocvi
- hry
- zpěv
- vycházky
- cvičení smyslů
- hygiena
Jeho názory byly zaměřeny na potřebu pomoci ke vzdělání i dětem, považovaným za nevzdělavatelné, ale také požadavky na důkladné poznání žáka učitelem, moderní spojení tělesné a rozumové výchovy a požadavek individuálního přístupu učitele k žákovi. Jako školní inspektor ovlivnil znění učebních osnov a výchovných směrnic škol dětí úchylných a školních zákonů z let 1928 a 29 a takové učební osnovy platily až do roku 1948.
V roce 1948 byl vydán zákon o jednotném školství, v němž byla problematika postižených dětí zaznamenána jako součást školské soustavy. Učební osnovy zvláštních škol byly vydávány opakovaně, a to v letech 1948, 1951, 1977, 1989, 1993. mVyhláškou (ještě donedávna platnou) 73/2005 Sb. ze dne 9. února 2005 došlo ke změnám názvů:
- zvláštní škola na základní škola praktickou
- pomocná škola na základní škola speciální
Výuka probíhá podle rámcových vzdělávacích programů, ve kterých je tělesné výchově postižených žáků věnována náležitá pozornost. V zájmu zdravého vývoje postižených žáků je třeba neponechat pohybovou činnost v jejich týdenním školním režimu pouze na dvou až třech vyučovacích hodinách povinné tělesné výchovy či zdravotní tělesné výchovy týdně. Škola, která významně zasahuje do režimu postižených dětí i dospívajících, musí přenést pohyb do veškeré výuky i do celého chodu školy. U zdravých dětí jsou projekty školy v pohybu již běžnou záležitostí.
Mgr. Boris Procházka
Lesní mateřské školy mohou od loňska čerpat prostředky na provoz ze státního rozpočtu. Byly totiž zařazeny do školského zákona jako plnohodnotné školky. Novelou školského zákona se za lesní mateřskou školu považuje mateřská škola, ve které vzdělávání probíhá především ve venkovních prostorách mimo zázemí lesní mateřské školy, které slouží pouze k příležitostnému pobytu. A příroda je opravdu prvotní, i bez ohledu na počasí. Svědčí o tom i jedno motto, které lesní školky doprovází: Neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení. Zázemí lesní mateřské školy přitom nesmí být stavbou podle stavebního zákona.
Podle zákona o ochraně veřejného zdraví, musí prostory a provoz škol a školských zařízení splňovat mnoho náročných hygienických požadavků. Lesním školkám splnit jen několik základních podmínek, aby mohly požádat o zápis do školského rejstříku. Jde zejména o přísun vody, ochranu před nepříznivým počasím a zajištění místa pro odpočinek. Běžné školky mají podmínek mnohem více, od počtu záchodů na počet žáků, větrání, vytápění, vhodná velikost prostor podle počtu žáků. Lesní školce stačí jako zázemí např. kočovnická asijská jurta, stan tee-pee, ale i maringotka nebo mobilheim. V případě mobilheimů je otázkou, nakolik je o sepjetí s přírodou jiné, než v klasické školce se školským vzdělávacím programem zaměřeným na přírodu či na podporu ekologických a pěstitelských aktivit. Možná to bude hlavně v přístupů pedagogů, protože v lesních školkách obvykle pracují nadšenci pro přírododu a pobyt v ní. Navíc mají na každé dítě více času, protože zákon povoluje v lesní školce maximálně 8 dětí na jednoho učitele.