Terapeutická (léčebná) pedagogika^*) je obor, který v Česku zaostává. Ve Švýcarsku se nazývá Heil- und Sonderpädagogik, v Německu a Rakousku Heilpädagogik nebo Rehabilitationspädagogik, v Lucembursku pédagogie curative, na Slovensku liečebná pedagogika (je zařazena na seznamu vysokoškolských studijních oborů pod číslem 1.1.7 pro stupně Bc., Mgr. a  PhD.), vyučuje se na univerzitách v Maďarsku, Belgii a Nizozemí. V anglicky mluvících zemích Evropy, ale také v USA je používán termín curative education, ten však bývá spojován hlavně s antroposofickým pojetím ^*).   U nás se nevyučuje a jako obor prakticky neexistuje. V České republice provozuje léčebnou pedagogiku jako obor pouze Střední škola Euroinstitut v rámci doplňkové činnosti školy.^**)Není však vyučovaným oborem na žádné vysoké škole, existují pouze možnosti dílčího studia, např. bakalářské studium arteterapie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, či studium muzikoterapie v rámci CŽV na Univerzitě Palackého v Olomouci. Žádné z těchto studií však v praxi nedává kvalifikaci pro výkon povolání (např. arteterapeuta či muzikoterapeuta), k výkonu uvedeného povolání je potřebná kvalifikace psychologa nebo speciálního pedagoga.

Vzhledem k absenci zakotvení léčebné pedagogiky u nás v zákonu o pedagogických pracovnících i v Národní soustavě kvalifikací a Národní soustavě povolání, nemůže zatím léčebná pedagogika být tím, čím by měla být především: pedagogickou disciplínou. Některé z terapií zaštiťuje speciální pedagogika, příslušná vyhláška (v době psaní tohoto textu jí byla Vyhláška č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních) vyjmenovává některé terapie pouze jako příklad a uvádí artetererapii, muzikoterapii. Ostatní se skrývají pod pojem podpůrné terapeutické postupy.

Koncepce terapeutické pedagogiky je založena na vědeckých základech a na mezinárodní vědecké spolupráci. Mezinárodním zaštiťujícím profesním sdružením je IGhB (Internationale Gesellschaft heilpädagogischer Berufs Nund Fachverband, tedy Mezinárodní společnost terapeuticko-pedagogických profesních a odborných organizací), která byla založena v r. 2005. V současnosti sdružuje sedm profesních organizací: z Německa, Lucemburska, Nizozemska, Rakouska, Švýcarska, Slovenska a Maďarska. Předsedkyní IGhB je Prof. Dr. Karin Bernath ze švýcarského Utrechtu.

V Československu byla výuka léčebné pedagogiky zahájena na přelomu let 1967 a 1968 na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Za normalizace byla v polovině 70. let zrušena a obnovena opět až po sametové revoluci. Po rozpadu Československa se nadále rozvíjela jen na Slovensku. V České republice nebyl obor otevřen vůbec a metody léčebné pedagogiky si přivlastnila pedagogika speciální. Na Slovensku patří k současným osobnostem léčebné pedagogiky docentka Barbora Kováčová a profesorka Marta Horňáková. V ČR zůstaly některé terapie součástí speciální pedagogiky. Teorii, proč by tomu nemělo být, uvádí výše zmíněná profesorka Horňáková z Bratislavy:

Léčebná pedagogika – na rozdíl od speciální pedagogiky, která vychází z daného postižení a která z něho odvozuje speciální postupy při vzdělávání, výchově a integraci postižených – se zaměřuje na optimalizaci vývoje, prevenci druhotných poruch a nápravu při výchovných problémech. Léčebná pedagogika akcentuje výchovu s cílem dosáhnout maximální možné sebekompetence jednotlivce a využívá k tomu medicínský model péče o pacienta – tj. vychází z důkladné diagnostiky (obsahující diagnózy vlastní i diagnózy jiných odborníků, problémovou anamnézu, analýzu výchovné situace klienta, prognostické závěry a návrh opatření na zlepšení zjištěného stavu) a realizuje terapeutický postup podle povahy problému.

Pokud chceme vymezit rozdíly mezi speciální a léčebnou (terapeutickou) pedagogikou: speciální pedagogika vychází z daného postižení a  z něho odvozuje speciální postupy při vzdělávání, výchově a integraci postižených, zatímco léčebná pedagogika se zaměřuje na optimalizaci vývoje jedince. Terapeutická pedagogika se zabývá vzděláváním a výchovou, ale také diagnostikou a terapií těch jedinců, jejichž situace je ztížena nepříznivými okolnostmi (výchovnými, sociálními, zdravotními apod.). Jde o takové ztížení, které znemožňuje vést věku přiměřený způsob života a uplatnit se adekvátně ke svým schopnostem. Terapeutická pedagogika využívá medicínský model péče o pacienta.

Úkolem terapeutického pedagoga je podporovat člověka při přebírání odpovědnosti za svůj život. Činnost je založena na odpovědnosti a způsobilosti odborně konat, terapeutický pedagog musí být schopen přiměřeně reflektovat své řízení (reflexivní evaluace, intervize a supervize). Současně je nutno respektovat klienta jako autonomní seberegulující bytost. Je akcentována výchova, jejímž cílem je dosáhnout maximální možné sebekompetence žáka. Léčebná pedagogika pracuje častěji s termíny jedinec, člověk apod., ale protože jde o pedagogickou disciplinu, je oním jedincem nakonec vždy žák.

^*) Pozor, nezaměňujme bio-medicínský a tradičně pedagogický model s antroposofií, která též využívá pojem léčebná pedagogika v rámci steinerovského výzkumu duchovního světa. Odezva na učení R. Steinera je však rozporuplná: od obdivovatelů (např. zastánci waldorfského školství) po kritiky (odkaz na názor české klubu skeptiků Sisyfos zde).

Činnostní učení je vyučovací metoda, která je založena na aktivním zapojení žáků do výuky. Dává jim prostor ke konkrétním činnostem, samostatnému uvažování a vytváření vlastních názorů a otázek. Žáci jsou motivování k projevování vlastní iniciativy, nejsou pouze pasivními příjemci informací, ale samostatně pracují, přemýšlejí a tvoří.

Činnostní učení je založeno na metodě objevování. Za pomoci učitele žáci objevují principy a zákonitosti jednotlivých jevů. Prostřednictvím manipulace s různými didaktickými pomůckami a tvorbou vlastních úloh a otázek získávají žáci nepřenositelné vlastní zkušenosti z praxe. Při této formě vyučování se zásadně postupuje od prožitků žáků k faktům a až poté k teoretickým znalostem.

Činnosti jsou v rámci výuky vybírány tak, aby s jejich pomocí žáci procvičili konkrétní situace a příklady, které jim v budoucnu přinese jejich každodenní život. Pro žáky má tak výuka osobní smysl a lépe se tím pádem probíranou látku naučí a zafixují si ji. Žáci vnímají učivo jako důležitou součást vlastního života a existence okolního světa.  V rámci celkové výuky jsou žáci vedeni k sebekontrole, sebehodnocení a odpovědnosti za svá vlastní rozhodnutí. Učí se pracovat samostatně i v spolupracovat v kolektivu.

Výuka je vedena tak, aby utvářela podmínky pro vzájemnou komunikaci mezi žáky a učitelem, stejně tak jako mezi žáky vzájemně. Je rozvíjen smysl pro týmovou práci a výuka poskytuje možnost aktivního zapojení všech žáků.

Při činnostním učení je kladen důraz na předkládání problémů a úkolů k jejich konkrétnímu řešení a také na to, aby se každý žák v problematice dokázal orientovat. Individuální činnosti jednotlivých žáků jsou pravidelně střídány činnostmi žáků ve dvojicích či ve větších skupinách. Procvičuje se tak vzájemná spolupráce, domluva, respekt a tolerance.

Tato metoda učení se snaží co nejvíce propojit všechny vyučované předměty. Podporuje budování třídního kolektivu, aktivitu žáků a zájem o studium a dění v okolním světě.