SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA

Sociální (neboli společenské) chování má dva etologické protipóly z aspektu sociologie:
| prosociální
| antisociální.
Alternativní definice sociálního chování reflektují hierarchické vztahy v organizované společnosti: nadřízenost a podřízenost, ale možná je i definice založena na přátelském, neutrálním a nepřátelském chování. Zoologický pohled aplikuje sociální chování na hájení teritoria u zvířat. Z hlediska managementu sociálních služeb se na sociální chování díváme z kontextu prosociálního. Jde o široké spektrum projevů s cílem pomáhat druhým.

K prosociálnímu chování existuje řada důvodů. Některé sociologické studie napadají klasickou představu altruismu, jako nezištné touhy pomáhat jiným, která je silnější než vlastní potřeby. Skutečnou motivací může být místo altruismu společenská kontrola nebo dokonce sobectví. Egoisté jednají prosociálně na základě paradigmatu vzájemné výhodnosti, zvažují úsilí a zisk a pokud jsou náklady na pomoc vyšší než prospěch, projekt nerealizují. Současně je uváděno, že právě draví a sebestřední, ekonomicky myslící jedinci jsou zdrojem ekonomického růstu společnosti a blahobytu. Vděk má patřit skupině úspěšných a bohatých, kteří upřednostňují osobní nezávislost, racionální zájem o sebe a poctivost. Dovolím si zdůraznit: úspěšní jedinci, kteří jsou zdrojem růstu obecného blaha, musejí vyznávat morální imperativ.

Extrémní formou pseudosociálního chování vycházející z arogance moci jsou sociální programy některých politických elit, ale také osobností z oblasti mediální či dokonce akademické. Často opojeni pocitem vlastní neomylnosti opřeným o možnost rozšiřovat vlastní názory šíří ve společnosti chybné projevy bez ohledu na žádoucí či nežádoucí důsledky. Vydávají své názory za mínění veřejnosti a zpětně tak veřejné mínění ovlivňují. Bez ohledu na finanční a sociální dopady realizují své představy sociálního chování. Důsledky jsou antisociální. Jsou to otázky související s bombardováním cizích území, rozhodování o migračních vlnách apod. U nás je často medializováno, když sociální zákony zvýhodňují např. romskou komunitu. Je dobře připomenout, že Cikáni nejsou ani v parlamentu ani ve vládě v žádném výraznějším zastoupení. Uvedené zákony přijali politici národnosti české. I přes všeobecné povědomí o zneužívání některých dávek státní sociální podpory i dávek pomoci v hmotné nouzi nepřijímají politici žádná nová opatření, které by pseudosociální předpisy opět zrušily.

Riziko propojování státních mediálních společností s nadačními útvary zmiňuje např. Jaromír Soukup v pořadu Televize Barrandov, kdy zdůrazňuje propojení veřejnoprávní České televize s Nadaci Člověk v tísni, která má mediální podporu zrovna pro svoje projekty, ač jde o podporu z peněz daňových poplatníků, tedy i těch, kteří s programem Člověka v tísni nemusejí souhlasit. Cituje amerického ekonoma, statistika a spisovatele, nositele Nobelovy ceny za ekonomii v roce 1976, Miltona Friedmana: „Dobročinnost a ekonomie jsou neslučitelné v každém případě. Kdokoli si chce hrát na dobrodince, ať tak činí za vlastní peníze . [1]

Pan doktor Zdeněk Mahler cituje ve své publikaci o Tomáši Garrigue Masarykovi zajímavý apel prezidenta Osvoboditele na veřejnost: „To, co činíme ze své dobré vůle, má větší cenu než to, co nám nařizuje zákon nebo daňový předpis [2]. Přesto historické souvislosti poukazují, že sociální chování není postaveno na dobré vůli jednotlivců, kteří chtějí pomoci potřebným. Pomoc nařizují a regulují zákony, u nás např. už od roku 1868 platil u nás rakousko-uherský chudinský zákon, který stanovil pravidla pomoci. Privátní aktivity jednotlivců a spolků byly již v dobách minulých ovlivněny postojem zakladatelů ke konkrétní sociálně postižené skupině. Nejvíce soucitu vzbuzovaly děti a sirotci, pozornost získávali osoby se zdravotním, smyslovým a psychickým hendikepem. Podporu veřejnosti se dařilo získávat i pro chudé. Čistý altruismus byl často ovlivněn pocitem, nakolik si za svůj sociální status mohou postižené skupiny samy. Alkoholikům či prostitutkám byla sociální pomoc minimální.

Individuální pohled na to, kdo si pomoc zaslouží a pro koho je zbytečná, může vyústit v reálný paradox. Altruismus může mít i formu vlastní oběti jedince za skupinu či skupiny lidí (vlastenecký čin studenta Jana Palacha), proti kterému lze postavit syrovou definici vlasti, jako skupiny lidí, které nemáte čest ani osobně znát a kteří vám klidně vrazí kudlu do zad, pokud se pro ně odmítnete obětovat. Trefný příměr pro českou společnost, že?

Studenti medicíny mohou srovnat paralelu často citované Hippokratovy přísahy lékařů a morálních základů sociálního chování v historickém rozvoji společnosti. Lékařská etika akcentuje u profese lékaře poslání jeho povolání. Lékaři však rychle akceptovali amerikanizaci, která vnáší do medicíny tvrdý byznys. Obdobně je to s proměnami sociálního chování, které vychází z představy lásky k bližnímu. Tyto tradiční hodnoty vyznávají křesťanská náboženství, islám i buddhismus. Náboženství hodnoty, jako je péče o druhé, odpuštění, úsilí o blaho bližních, přispívají k vytváření sociálního chování ve větší míře než ve společenstvích, které náboženství nepřijala. I zde dochází k posunu názorů, které mnohdy ztělesňují náboženské autority.

V islámu patří zakát (almužna) k základní povinnosti muslima. Jde o formu božího příkazu, kdy víra formuje osobnost povinností, která je trvalá a neměnná. Pomoc není ponechána na vrtkavé libovůli jednotlivce, ten však rozhoduje, jakou skupinu potřebných či jaký projekt podpoří.  Křesťanský svět od altruistického výkladu ustupuje. Zejména z německy mluvících zemi Evropy se rozšířil model sociálně tržní (Sozialen Markwirtschaft). Ten má být vysoce kompetitivní a stal se oficiální politikou Evropského společenství.

Emeritní rotterdamský biskup, Mons. Adrianus van Luyn, který byl předsedou Rady biskupských konferencí Evropského společenství, uvedl, že „koncept sociálně tržní ekonomiky, může pomoci pochopit význam evropského integračního procesu, protože ztělesňuje rovnováhu mezi principy svobody a solidarity a odkazuje na respekt k důstojnosti všech lidských bytostí a zvláštní ochranu těch nejslabších…“[3]

K procesu sociální koheze směřují činnosti sociálních služeb, které sledují dva základní cíle pomoci a podpory osobám v nepříznivé sociální situaci, a to tak, aby řešení směřovalo ke dvěma základním cílům. Tyto cíle jsou:
– sociální začlenění
– prevence sociálního vyloučení

Cílovou skupinou jsou jedinci, u kterých je oslabena schopnost řešit nepříznivou sociální situaci, případně jedinci, kteří takovou schopnost ztratili. Cílem je maximální možné zapojení do běžného života společnosti, zajištění fyzické, duševní a duchovní soběstačnosti, a to poskytnutím příležitostí, které napomohou zapojení do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti. Jedincům z cílové skupiny je tak umožněno žít způsobem života, který je ve společnosti běžný. Úkolem služeb sociální péče je také zajištění důstojného zacházení v důstojném prostředí těm jedincům, kteří nepříznivou sociální situaci nepřekonají.

Sociální služby mají svou etickou a hodnotovou dimenzi, která je odlišuje od služeb komerčních. Pokud však se na sociální služby díváme z pohledu managementu, zjistíme, že financování, fundraising a ekonomika patří v moderní sociální oblasti „až na první místo“. Jsou podmínkou pro úspěch marketingu, managementu, řízení kvality péče a standardů sociálních služeb. Nezbytné je však omezit svobodu trhu principem spravedlnosti.

Pro spontánní solidaritu je signifikantní báze dobrovolnosti a svobodné vůle. Dobrovolné příspěvky dárců výrazně ovlivňuje legislativa (daňové zohlednění darů apod). Obvyklým realizátorem jsou nestátní organizace, ať již charity, nadace, neziskové organizace, církevní organizace, spolky a sdružení. Mohou se na ní podílet i komerční subjekty. Rizikem i tak zůstává, že tento typ může být nespravedlivý. Snadnější je fundraising pro postižené děti, než např. pro mentálně postižené dospělé, kteří vzhledem ani chováním nemusejí vyvolávat útrpnost. Obdobným rizikem může být mezigenerační vztah mladí lidé versus senioři

Věková polarizace současné společnosti ukazuje výrazná rizika pro spontánní solidaritu mladých lidí se seniory. Demografická panika je nový fenomén, který registrují sociologické průzkumy. Ageismus a věková diskriminace je součástí české společnosti a mnohdy přerůstá do ideologie věku. Až čtvrtina mladé populace ve věku od 15 do 29 let považuje za seniory za přítěž.

Nedobrovolná solidarita je zákonným rámcem vynucená solidarita v rámci zákonných rámců státu. Je realizována státními institucemi a financována z platby daní a povinného veřejného pojištění. Tento typ solidarity je základem státní sociální politiky. S krizí sociálního státu je rizikem pozbývání významu tohoto typu solidarity.

Naše, ale i evropská sociální politika zdůrazňuje princip subsidiarity. Subsidiarita vyjadřuje takový princip rozhodování a zodpovědnosti ve veřejných záležitostech, který se má odehrávat na nejnižším stupni veřejné správy, na tom, který je nejblíže občanům.

Doporučená doplňující studijní literatura:

1. Eine europäische solidaritäts- und verantwortungsgemeinschaft. Erklärung der Bischöfe der ComECE zum EU-Vertragsziel der Wettbewerbsfähigen Sozialen Marktwirtschaft. Brusel: Kommission der Bischofskonferenzen der Europäischen Gemeinschaft, 2011.

Anglická verze: A European Community and Solidarity. Statement of the ComECE Bishops on the EU Treaty Objective of a Competitive Social Market Economy. Brusel: Commission of the Bishops‘ Conferences of the European Community, 2011.

2. MAHLER, Zdeněk. Ano, Masaryk. Praha: Slávka Kopecká – Sláfka, 2007. ISBN 9788086631608.

3. WILSON, David Sloan. Does altruism exist?: culture, genes, and the welfare of others. Londýn: Templeton Press, 2015. Foundational questions in science. ISBN 9780300189490.