Kvalifikaci léčebného pedagoga tak v ČR získává psycholog či speciální pedagog. Tedy absolventi magisterského studia psychologie či speciální pedagogiky, případně magisterského studia pedagogiky (i pedagogiky předškolního věku) či vychovatelství nebo učitelství pro ZŠ nebo učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů pro SŠ – vždy doplněným dalším vysokoškolským studiem k rozšíření odborné kvalifikace v oboru speciální pedagogiky. Z pohledu zákona pak absolvent bakalářského studia arteterapie (studium na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity) není kvalifikován pro arteterapii v resortu školství. Protože není speciální pedagog.

Díry v zákoně nahrávají již zmíněným možnostem chybného používání názvu léčebná pedagogika pro dílčí nebo kontroverzní obory. Řada absolventů kurzů pořádaných v minulosti Spolkem pro léčebnou pedagogiku a sociální terapii nebo kurzů léčebné pedagogiky a sociálně-umělecké terapie pořádaných Akademií sociálního umění Tábor může mít mylnou představu, že jsou léčebnými pedagogy. Takové kurzy neposkytují žádný stupeň školního vzdělání podle školského zákona. Jde o kurzy antroposofie, která může vyvolávat rozporuplné ohlasy, nicméně byla podkladem pro vytvoření např. waldorfského školství. Léčebná pedagogika je obor jiný a nesmí být obsahově spojována např. pouze s antroposofií.

Studium

Samostatný vysokoškolský obor léčebná pedagogika není v současné době možné v ČR vystudovat. Ucelené studium léčebné pedagogiky lze absolvovat pouze v zahraničí. Má to háček: vzhledem k odlišné náplni studia než má česká speciální pedagogika, není možné jejich diplomy nostrifikovat. Nepomůže ani vzájemné uznávání vysokoškolského vzdělání mezi zeměmi EU. Pedagogické profese jsou totiž v členských státech tzv. regulovaným povoláním. A MŠMT vyžaduje nostrifikaci diplomu, tedy ověření, že studijní obor v zahraničí má stejný obsah jako jeho ekvivalent u nás.

Jedinou zákonnou možností je vystudovat psychologii či speciální pedagogiku a pak si přidat léčebnou pedagogiku v zahraničí, jako vzdělání navíc. Ale ani to neopravňuje k používání titulu léčebný pedagog, protože takový pojem naše školství nezná. A opět legislativní riziko: pokud zákon takový titul nezná, může se za léčebného pedagoga označit kdokoli.

Nejbližší možnost studia léčebné pedagogiky pro nás je na Slovensku, kde katedru léčebné pedagogiky má Pedagogická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, na které se vzdělává v bakalářském, magisterském i doktorském stupni. Bakalářské studium léčebné pedagogiky nabízí také Pedagogická fakulta Katolické univerzity v Ružomberoku. V Německu je bakalářské i magisterské studium oboru Heilpädagogik možné na Katolické univerzitě aplikovaných věd v Münsteru. V Rakousku studium oboru Heilpädagogik nabízí Universität Wien, kde se léčebná pedagogika studuje dvouoborově spolu s inkluzivní pedagogikou. V Polsku je nejbližší možné studium na Dolnoslezské vysoké škole ve Vratislavi, kde jde o specializační (podyplomowe) studium oboru Pedagogika lecznicza (terapeutyczna). Ze vzdálenějších evropských univerzit lze celou léčebnou pedagogiku vystudovat na holandských univerzitách v Groningenu, Nijmegenu, Utrechtu, Leidenu a Amsterdamu, belgických univerzitách v Leuvenu a v Gentu, na Univerzitě Eötvöse Loránda v Budapešti (Fakulta Bárczi Gusztáva), ve Švýcarsku na univerzitách v Zurichu a Bernu. Ve Francii existuje studium dílčích oborů, jako biblioterapie, arteterapie či muzikoterapie na savojské univerzitě Mont Blanc v Chambery. Populární je dnes studovat v USA, kde se léčebná pedagogika obvykle označuje jako Curative Education.

U nás se výukou antroposofické léčebné pedagogiky zabývá Akademie sociálního umění Tabor. Zájemcům o studium nabízí pětiletý studijní kurz v oboru léčebná pedagogika a sociálně umělecká terapie, což je však zavádějící název. Ve skutečnosti absolvent nezíská kvalifikaci ani pro rezort školství, ani pro zdravotnictví tedy ani pedagogika ani terapie. Obor je však vhodný jako zájmové vzdělávání a pětiletý kurz neposkytuje žádný stupeň školního vzdělání podle školského zákona.

Uplatnění v zahraničí

V okolních zemích se po absolvování studia stává léčebný pedagog odborníkem pracujícím samostatně či v týmu jiných vysokoškoláků s obdobným zaměřením (medicína, speciální pedagogika, psychologie, sociální práce), ovládá potřebnou terminologii, diagnostické metody a terapeutické postupy pro přípravu a realizaci terapeuticko-výchovné pomoci jednotlivcům nebo ve skupině. Uplatňuje se v poradenství a při práci s rodinou. Má metodologické, osobnostní a odborné předpoklady pro vědecko-výzkumnou práci. Po získání potřebné praxe je připraven metodicky vést léčebné-pedagogické asistenty.

Léčebný pedagog vykonává v zahraničních zemích svou praxi téměř všude, kde je žádoucí vzdělávat osoby se speciálními vzdělávacími potřebami, ať už vznikly z jakýchkoli důvodů. Nachází uplatnění v existujícím systému institucionální pomoci a péče o lidi s poruchami zdraví (somatického, mentálního, sociálního) každého věku. Může působit ve státních, v nestátních nebo v soukromých zařízeních pro prevenci, léčbu, výchovu, nápravnou výchovu, psychosociální rehabilitaci, poradenství a v zařízeních sociální péče. Pracoviště léčebného pedagoga se zřizují:

• v síti škol a školských zařízení (mateřské školy, základní školy, dětská centra, speciálně-pedagogické poradny, diagnostická centra, ústavy s léčebně-výchovným režimem, diagnostická centra pro mládež, pedagogicko-psychologické poradny apod.),
• v rámci zdravotnických zařízení (lůžková oddělení dětských, psychiatrických, neurologických, onkologických, geriatrických a jiných oddělení, odborných léčebných ústavů a ​​specializovaných zařízení apod.),
• v sociálních zařízeních (dětské domovy, domovy sociálních služeb, zařízení pro seniory, domovy důchodců, denní sanatoria, agentury pečovatelské a ošetřovatelské služby, chráněné bydlení, chráněné dílny a jiné),
• ve vězeňských zařízeních
• při nestátních a soukromých zařízeních s podobným zaměřením.

Přístup léčebného pedagoga k žákovi, pacientovi či klientovi musí být vždy individuální. Nelze aplikovat obecné pravidlo na všechny klienty, protože ti se mohou lišit například stupněm postižení, či jinou životní situací. Každý terapeut by měl být otevřený dalšímu vzdělávání a měl by mít zájem stále rozšiřovat své obzory v léčebné pedagogice a postupovat kupředu také ve vlastním rozvoji. V sousední Slovenské republice je takové vzdělání povinné a jeho součástí jsou atestačního vzdělávání obdobného povinnému vzdělávání lékařů, klinických psychologů, klinických logopedů apod.

Speciální tělesnou výchovu si většinou spojujeme se žáky s tělesným postižením. Důležitou roli hraje i u mentálně postižených. U těchto žáků je potřebné respektovat možnosti pohybových dovedností. Významnou aktivitou, která podporuje tělesnou aktivitu, je Hnutí speciálních olympiád.

Až  do 19. století panoval obecný názor o společenské neupotřebitelnosti mentálně postižených. To vedlo zpočátku k represivnímu přístupu, později k závislosti postižených na dobročinnosti jiných. Nová kvalita péče přišla se zrodem humanismu. Byly zřizovány ústavy a souběžně se společenským rozvojem vzrůstá úroveň odborné péče nejen lékařské, nýbrž i výchovné a vzdělávací.

Mezi průkopníky ve využívání tělesných výchovy k účelům terapeutickým byli lékaři, kteří svými přednáškami a osobním příkladem přispívali k uznání tělesných cvičení jako prostředku zlepšování zdravotního stavu postižených. Péče o jedince s postižením se soustřeďovala v ústavech a byla v rukou filantropicky založených zámožných osob.

Z hlediska výzkumu, vědy a publicity tělesné výchovy pro postižené byli významnými osobnostmi v této oblasti v polovině 19. století byli Doc. MUDr. Jan Spott, ortopéd, který na pražské lékařské fakultě od roku 1848 přednášel předmět tělocvik léčitelský. Dr. J. Fischer zřídil v roce 1850 v pražském ústavu pro choromyslné tělocvičnu dobře vybavenou v té době používaným nářadím a náčiním. Nezapomeňme, že v tehdejší době byli mentálně postižení i duševně nemocní považováni za společnou kategorii postižení.

O rozšíření tělesných cvičení v rámci terapie postižených se zasloužili významný propagátor tělesné výchovy Stanislav Filip Kodým a jeden z nejvýznamnějších českých lékařů naší historie:  Jan  Evangelista Purkyně.

První známý počin u nás nastal v roce 1844, kdy byl zřízen Riedelův Pražském ústavu pro duševně vadné a v něm i první školu pro chovance, v níž byl součástí výuky i léčebný tělocvik Nejznámějším ústavem pro duševně zaostalé bylo Ernestinum v Praze, které byulo založeno v roce 1871. Vůdčí osobností ústavu byl MUDr. Karel Slavoj Amerling, který propagoval ve vyučování názornost a tělesnou činnost. Amerlingovým nástupcem v ústavu byl MUDr. Karel Herfort, který zařadil do vyučování nápravný tělocvik.

A mimo ústavy?  První pomocná třída pro žáky s mentálním postižením na našem území vznikla u sv. Jakuba na Starém městě v Praze v roce 1896. Ta měla na prvním stupni hodinu tělesné výchovy týdně, na druhém dokonce dvojnásobek.

Významnou osobností první republiky, pokud se týče tělovýchovy postižených byl český speciální pedagog, zakladatel defektologie Josef Zeman. Zakládal řadu pomocných a zvláštních škol v ČSR. Pořádal kursy pro učitele, působil i jako školní inspektor. Brzy po vzniku ČSR se stal ústředním školním inspektorem. Zdůrazňoval význam provádění tělesných cvičení v rozvoji žáků s mentálním postižením. Obsah tělocviku měly tvořit:

• prostocviky
• nápravné cviky
• rytmický tělocvi
• hry
• zpěv
• vycházky
• cvičení smyslů
• hygiena

Jeho názory byly zaměřeny na potřebu pomoci ke vzdělání i dětem, považovaným za nevzdělavatelné, ale také požadavky na důkladné poznání žáka učitelem, moderní spojení tělesné a rozumové výchovy a požadavek individuálního přístupu učitele k žákovi.  Jako školní inspektor ovlivnil znění učebních osnov a výchovných směrnic škol dětí úchylných a školních zákonů z let 1928 a 29 a takové učební osnovy platily až do roku 1948.

V roce 1948 byl vydán zákon o jednotném školství, v němž byla  problematika postižených dětí zaznamenána jako součást školské soustavy. Učební osnovy zvláštních škol byly vydávány opakovaně, a to v letech 1948, 1951, 1977, 1989, 1993. mVyhláškou (ještě donedávna platnou) 73/2005 Sb. ze dne 9. února 2005 došlo ke změnám názvů:

• zvláštní škola na základní škola praktickou
• pomocná škola na základní škola speciální

Výuka probíhá podle rámcových vzdělávacích programů, ve kterých je tělesné výchově postižených žáků věnována náležitá pozornost. V zájmu zdravého vývoje postižených žáků je třeba neponechat pohybovou činnost v jejich týdenním školním režimu pouze na dvou až třech vyučovacích hodinách povinné tělesné výchovy či zdravotní tělesné výchovy týdně. Škola, která významně zasahuje do režimu postižených dětí i dospívajících, musí přenést pohyb do veškeré výuky i do celého chodu školy. U zdravých dětí jsou projekty školy v pohybu již běžnou záležitostí.

Mgr. Boris Procházka