Empatie a kreativita v učitelské profesi

Empatie, neboli vcítění, označuje porozumění motivům a pocitům druhého člověka. Pokud chce pedagog předat svým žákům více než jen znalosti, musí mít dobrou schopnost empatie a porozumět potřebám a pocitům svých žáků.

Kreativita (z lat. creo – tvořím) je soubor schopností, které umožňují pedagogickou, uměleckou, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost, jde o generování nových myšlenek a nápadů. Pedagogická kreativita je tvořivostí sociální. Pedagog v podstatě spoluvytváří životní styl vychovávaných žáků. Tvůrčím produktem je v tomto případě chování, způsob života a prožívání žáka.

Empatie a kreativita by měla být samozřejmostí, neboť jen empatický a kreativní učitel ví, jak reagovat na nově vzniklé situace. Dokáže průběh hodiny vrátit k vytyčené linii, pokud se díky novým skutečnostem od té linie musel odchýlit. Ví, jak hodiny pro žáky naplnit, zpestřít novými zkušenostmi a zážitky, dává žákům dostatek času projevit se.

Velmi důležitý je u pedagoga slovní projev a práce s hlasem. Učitel využívá barvy hlasu při motivaci žáků a navození atmosféry. K slovnímu projevu ale také patří schopnost vést diskuze, reflexe, vysvětlovat pravidla her apod. Pro učitele by mělo platit pravidlo „Co nejsem ochoten udělat sám, nevyžaduji od svých žáků“. Citlivost a vlastní příklad jsou tedy dalšími požadavky dobrého učitele.

Autor: Lukáš Středa

Léčebná pedagogika | Terapeutická pedagogika

29.12.2012 10:31

Terapeutická (léčebná) pedagogika*) je obor, který v Česku zaostává. Ve Švýcarsku se nazývá Heil- und Sonderpädagogik, v Německu a Rakousku Heilpädagogik nebo Rehabilitationspädagogik, v Lucembursku pédagogie curative, na Slovensku liečebná pedagogika (je zařazena na seznamu vysokoškolských studijních oborů pod číslem 1.1.7 pro stupně Bc., Mgr. a  PhD.), vyučuje se na univerzitách v Maďarsku, Belgii a Nizozemí. V anglicky mluvících zemích Evropy, ale také v USA je používán termín curative education, ten však bývá spojován hlavně s antroposofickým pojetím *).   U nás se nevyučuje a jako obor prakticky neexistuje. V České republice provozuje léčebnou pedagogiku jako obor pouze Střední škola Euroinstitut v rámci doplňkové činnosti školy.**)Není však vyučovaným oborem na žádné vysoké škole, existují pouze možnosti dílčího studia, např. bakalářské studium arteterapie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity, či studium muzikoterapie v rámci CŽV na Univerzitě Palackého v Olomouci. Žádné z těchto studií však v praxi nedává kvalifikaci pro výkon povolání (např. arteterapeuta či muzikoterapeuta), k výkonu uvedeného povolání je potřebná kvalifikace psychologa nebo speciálního pedagoga.

Vzhledem k absenci zakotvení léčebné pedagogiky u nás v zákonu o pedagogických pracovnících i v Národní soustavě kvalifikací a Národní soustavě povolání, nemůže zatím léčebná pedagogika být tím, čím by měla být především: pedagogickou disciplínou. Některé z terapií zaštiťuje speciální pedagogika, příslušná vyhláška (v době psaní tohoto textu jí byla Vyhláška č. 72/2005 Sb. o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních) vyjmenovává některé terapie pouze jako příklad a uvádí artetererapii, muzikoterapii. Ostatní se skrývají pod pojem podpůrné terapeutické postupy.

Koncepce terapeutické pedagogiky je založena na vědeckých základech a na mezinárodní vědecké spolupráci. Mezinárodním zaštiťujícím profesním sdružením je IGhB (Internationale Gesellschaft heilpädagogischer Berufs Nund Fachverband, tedy Mezinárodní společnost terapeuticko-pedagogických profesních a odborných organizací), která byla založena v r. 2005. V současnosti sdružuje sedm profesních organizací: z Německa, Lucemburska, Nizozemska, Rakouska, Švýcarska, Slovenska a Maďarska. Předsedkyní IGhB je Prof. Dr. Karin Bernath ze švýcarského Utrechtu.

V Československu byla výuka léčebné pedagogiky zahájena na přelomu let 1967 a 1968 na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Za normalizace byla v polovině 70. let zrušena a obnovena opět až po sametové revoluci. Po rozpadu Československa se nadále rozvíjela jen na Slovensku. V České republice nebyl obor otevřen vůbec a metody léčebné pedagogiky si přivlastnila pedagogika speciální. Na Slovensku patří k současným osobnostem léčebné pedagogiky docentka Barbora Kováčová a profesorka Marta Horňáková. V ČR zůstaly některé terapie součástí speciální pedagogiky. Teorii, proč by tomu nemělo být, uvádí výše zmíněná profesorka Horňáková z Bratislavy:

Léčebná pedagogika – na rozdíl od speciální pedagogiky, která vychází z daného postižení a která z něho odvozuje speciální postupy při vzdělávání, výchově a integraci postižených – se zaměřuje na optimalizaci vývoje, prevenci druhotných poruch a nápravu při výchovných problémech. Léčebná pedagogika akcentuje výchovu s cílem dosáhnout maximální možné sebekompetence jednotlivce a využívá k tomu medicínský model péče o pacienta – tj. vychází z důkladné diagnostiky (obsahující diagnózy vlastní i diagnózy jiných odborníků, problémovou anamnézu, analýzu výchovné situace klienta, prognostické závěry a návrh opatření na zlepšení zjištěného stavu) a realizuje terapeutický postup podle povahy problému.

Pokud chceme vymezit rozdíly mezi speciální a léčebnou (terapeutickou) pedagogikou: speciální pedagogika vychází z daného postižení a  z něho odvozuje speciální postupy při vzdělávání, výchově a integraci postižených, zatímco léčebná pedagogika se zaměřuje na optimalizaci vývoje jedince. Terapeutická pedagogika se zabývá vzděláváním a výchovou, ale také diagnostikou a terapií těch jedinců, jejichž situace je ztížena nepříznivými okolnostmi (výchovnými, sociálními, zdravotními apod.). Jde o takové ztížení, které znemožňuje vést věku přiměřený způsob života a uplatnit se adekvátně ke svým schopnostem. Terapeutická pedagogika využívá medicínský model péče o pacienta.

Úkolem terapeutického pedagoga je podporovat člověka při přebírání odpovědnosti za svůj život. Činnost je založena na odpovědnosti a způsobilosti odborně konat, terapeutický pedagog musí být schopen přiměřeně reflektovat své řízení (reflexivní evaluace, intervize a supervize). Současně je nutno respektovat klienta jako autonomní seberegulující bytost. Je akcentována výchova, jejímž cílem je dosáhnout maximální možné sebekompetence žáka. Léčebná pedagogika pracuje častěji s termíny jedinec, člověk apod., ale protože jde o pedagogickou disciplinu, je oním jedincem nakonec vždy žák.

*) Pozor, nezaměňujme bio-medicínský a tradičně pedagogický model s antroposofií, která též využívá pojem léčebná pedagogika v rámci steinerovského výzkumu duchovního světa. Odezva na učení R. Steinera je však rozporuplná: od obdivovatelů (např. zastánci waldorfského školství) po kritiky (odkaz na názor české klubu skeptiků Sisyfos zde).

Organické a symptomatické duševní poruchy

Organické a symptomatické poruchy jsou takové psychické poruchy, u kterých je prokazatelná příčina změn v  fyziologii a morfologii centrální nervové soustavy. Jsou způsobeny onemocněním mozku nebo tělesným onemocněním, které ovlivňuje funkci CNS. K organickým psychickým poruchám patří hlavně demence různého původu a symptomatické psychické poruchy, které se týkají tělesné nemoci nebo infekčního onemocnění.

Organické duševní poruchy jsou zapříčiněny vážným onemocněním a poškozením mozku nebo jsou důsledkem tělesného onemocnění. K poškození mozku může docházet primárně nebo sekundárně. Poruchy mohou začínat v kterémkoliv věku, k poškození mozku může dojít kdykoliv. Když dojde k poškození mozku na počátku vývoje a brzy po narození, hovoříme o mentální retardaci a porucha není řazena do této skupiny. Ale i u mentálně retardovaných jedinců se může v průběhu života objevit některá organická psychická porucha.

Psychopatologické projevy poruch bývají velmi rozmanité. Ovlivňuje to způsob poškození mozku nebo tělesné onemocnění, které způsobilo psychickou poruchu.
Demence je vážné narušení průběhu poznávacích procesů a úbytek kognitivních schopností. U člověka bývají postiženy jak nižší, tak i vyšší poznávací funkce – vnímání, pozornost, představivost, paměť, učení, myšlení. Jedinec může trpět bludy a halucinacemi a také dochází ke ztrátě kontroly nad průběhem emočních procesů. Takový člověk není schopen žít samostatně, přestává být schopen vykonávat běžné sociální role v soukromí i v pracovním životě. Demence mívá většinou chronický ráz, postupně dochází ke stálému zhoršování.

O dementním jedinci můžeme mluvit tehdy, pokud vývoj poznávacích, tedy kognitivních funkcí probíhal normálně po určitou část jeho života. Proto musíme demenci oddělit od mentální retardace. Ale i lidé s lehkou mentální retardací mohou během svého života začít trpět demencí.
Demence může mít různý původ. Může nastat u dětí nebo mladistvých a to po úrazu, vlivem dlouhodobého užívání drog a alkoholu nebo některých léků, důsledkem dlouhodobého pobytu ve špatném životním prostředí, v důsledku intoxikace nebo metabolickými změnami, po závažném onemocnění, které nepříznivě ovlivňuje činnost mozku. Ale také v důsledku některých infekčních onemocnění nebo při nádorech mozku. Jako infekční onemocnění můžeme zmínit např. AIDS.

Průběh demence bývá proces dlouhodobý a postupný. Člověk má nejprve potíže s udržením pozornosti, stále obtížněji vnímá více podnětů najednou. Pohyby i psychické procesy jsou pomalejší ve srovnání s dřívějším stavem, celkově se snižuje jeho výkonnost ve všech oblastech života. Přidává se zhoršené vybavování a zapamatování informací, později zapomíná i věci a postupy, které dříve znal. Mívá zhoršenou orientaci v čase a v prostoru a později jsou i nápadné změny v myšlení. Mohou se přidat i bludy a halucinace. Člověk také přestává ovládat své tělesné funkce. Dementní jedinec může začít dělat věci nepochopitelné a může ohrožovat svůj život i život jiných lidí.

Symptomatické duševní poruchy jsou organické poruchy, při nichž dochází k poškození mozku sekundárně v důsledku tělesného onemocnění nebo v důsledku působení toxických látek nebo hormonů. Jedná se o psychické změny, které se objevují při některých infekčních nemocích nebo při nemocích tělesných orgánů. Do této skupiny řadíme široké spektrum dílčích i komplexnějších psychických změn. U některých nemocí jsou doprovodné změny výrazné a dlouhodobé, u některých nevýrazné a přechodné. Některé obtíže mizí současně s odezněním infekční nemoci nebo jen krátce přetrvávají. V těchto případech jsou mezi jednotlivými lidmi velké rozdíly. Také při onemocněních jednotlivých tělesných orgánů se mohou objevovat doprovodné psychické změny.